Ústavní soud se zastal naší hrdinky Sabiny

Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako poškozená. Usnesením policie bylo v březnu 2023 zahájeno trestní stíhání otčíma stěžovatelky pro podezření ze spáchání čtyř skutků, jimiž měl naplnit znaky zločinu pohlavního zneužití a přečinu sexuálního nátlaku. Tyto skutky spočívaly v tom, že obviněný prováděl různé sexuální aktivity se stěžovatelkou, ač si byl vědom, že jí ještě nebylo 15 let. Stěžovatelka nesouhlasila s právní kvalifikací daného jednání, proto se obrátila na okresní státní zastupitelství s žádostí o přezkum postupu policejního orgánu. Tato žádost byla ústavní stížností napadeným vyrozuměním shledána nedůvodnou, stejně byl posouzen i následný podnět k výkonu dohledu podaný ke krajskému státnímu zastupitelství. V březnu 2024 byla podána obžaloba, jednání bylo ještě navíc kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte. Soud shledal obžalovaného vinným ze spáchání uvedených trestných činů, za což ho odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000 Kč. Obžalovaný při hlavním líčení prohlásil svou vinu, což soud zohlednil při ukládání trestu, stejně tak zohlednil ochotu obžalovaného nahradit nemajetkovou újmu. Z přitěžujících okolností vyzdvihl množství spáchaných trestných činů, dlouhodobost páchání a následky, které jednání na stěžovatelce zanechalo. Způsobení posttraumatické stresové poruchy však nebylo prokázáno. Vzhledem k polehčujícím okolnostem soud zvolil trest v dolní polovině trestní sazby. Obžalovaný se proti rozsudku neúspěšně odvolal. Odvolací krajský soud se ztotožnil s úvahami okresního soudu ohledně uloženého trestu, považoval ho spíše za mírný, nicméně vzhledem k absenci odvolání státního zástupce ho zpřísnit nemohl. Stěžovatelka se proto obrátila na Ústavní soud.

Druhý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Svatoň) stěžovatelce (zčásti) vyhověl, když konstatoval, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích dopustily porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Samotný návrh na zrušení soudních rozhodnutí však Ústavní soud zamítl. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím orgánům policie a státního zastupitelství, byla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost.

Stěžovatelka mimo jiné namítala, že jednání obžalovaného mělo být kvalifikováno přísněji jako znásilnění. Navíc podle ní okresní soud nebyl věcně příslušný. Ze spisu okresního soudu je zřejmé, že stěžovatelka před obecnými soudy opakovaně namítala nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání a z ní přímo vyplývající věcnou nepříslušnost okresního soudu (§ 17 trestního řádu). Ústavní soud poukázal na několikastránkové podání stěžovatelky založené ve spise. Na námitky stěžovatelky však okresní soud v napadeném rozsudku nijak nereagoval.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil právo obětí na účinné vyšetřování. Ignorování stěžovatelčiných námitek o klasifikaci trestného činu (a s tím související nepříslušnosti soudu) představuje neoprávněný zásah do stěžovatelčina ústavního práva na soudní ochranu. Vznese-li poškozená obsáhlou argumentaci o nesprávné právní kvalifikaci skutku a na ní navazující argumentaci o věcné nepříslušnosti soudu, jako se tomu stalo právě v nyní posuzovaném případě, je povinností soudu se s takovými námitkami vypořádat. Soudy tak přitom musejí učinit nejpozději v konečném rozhodnutí (tj. například v odsuzujícím rozsudku).

Za pochybení považoval Ústavní soud rovněž to, že okresní soud v hlavním líčení před přijetím prohlášení viny obžalovaného nezjistil stanovisko stěžovatelky. Tento závěr Ústavního soudu však nevedl ke zrušení napadených rozhodnutí, protože stanovisko stěžovatelky bylo předem známo z řady jejích podání. Ačkoliv ale nešlo o důvod zrušení napadeného rozhodnutí, považoval Ústavní soud za nutné připomenout, že orgány činné v trestním řízení mají řízení vést v duchu principů procesní spravedlnosti i vůči poškozeným.

Okresní soud pochybil i ve způsobu, jakým přijal prohlášení viny obžalovaného. Smyslem institutu prohlášení viny není obcházení zásady materiální pravdy, a to ani ve prospěch obžalovaného. Skutečnost, že obžalovaný chce prohlásit vinu v souladu s obžalobou, nezavazuje nikterak soud takové prohlášení přijmout, existují-li pochybnosti o důležitých aspektech projednávaného skutku (např. o jeho následcích rozhodných pro právní kvalifikaci). Není-li soud schopen v rámci řízení o přijetí prohlášení viny přesvědčivě reagovat na argumentaci poškozené osoby zpochybňující mj. právní kvalifikaci projednávaného skutku, nemůže bez dalšího přijmout prohlášení viny obžalovaného.

Obsáhlé a nikoliv zjevně neopodstatněné vyjádření stěžovatelky, jakož i v přípravném řízení obstarané důkazy dávají podle Ústavního soudu natolik dostatečný důvod pro pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, že bylo povinností soudu se s nimi argumentačně vypořádat minimálně v odůvodnění usnesení, kterým bylo přijato prohlášení o vině obžalovaného. Toto pochybení je z ústavněprávního hlediska o to závažnější, že se trestní řízení vedlo o mimořádně závažném jednání, které podléhá zvýšené povinnosti státu jejího objasnění a potírání. Jednání bylo navíc spácháno na nezletilé osobě, což s sebou rovněž nese specifické pozitivní závazky (povinnosti) státu.

Samotnému návrhu na zrušení napadených rozhodnutí však Ústavní soud nevyhověl. Těžištěm stěžovatelčiných námitek byla polemika o následcích, které na jejím zdraví a stavu trestná činnost zanechala. Okresní soud i okresní státní zastupitelství zaujaly ke stěžovatelkou předestřeným otázkám týkající se újmy na zdraví vlastní ústavně souladné a důkazně podložené názory, které Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Zrušení rozhodnutí by bylo ryze formalistické – vedlo by mimo jiné k "přerušení" výkonu trestu odnětí svobody, dále by došlo k nežádoucí "revokaci" přijetí prohlášení viny. Aby Ústavní soud mohl v této procesní situaci zasáhnout zrušujícím nálezem, musely by k tomu být dány mimořádně silné důvody, které však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud závěrem upozornil, že na základě nynějšího nálezu Ústavního soudu o porušení práv stěžovatelky se lze domáhat náhrady škody po státu.

Zdroj:
Oběť sexuálního násilí zčásti uspěla před Ústavním soudem, který deklaroval porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu | Ústavní soud České republiky - oficiální webové stránky